Vzpomínky na podzim

Dnes v 8:00 | Kety |  záblesky
Od loňského podzimu, kdy tyto fotky v rámci mého fotoprojektu novým objektivem vznikly, zvažuji, zda-li vám tyto snímky ukáži či nikoliv. A protože již delší dobu do zábleskové rubriky nic nepřibylo, rozhodla jsem se je uveřejnit. Není to nikterak speciální, jedná se pouze o obyčejné zvířátkově podzimní fotografie. Nezbývá už jenom doufat, že se někomu z vás zalíbí. Osobně je mám velmi ráda, a to nejen díky těm pózujícím objektům...

 

Těžkosti zraněné mysli

Pátek v 1:47 | Kety |  fantazie
Zřejmě celé ty roky žiji v nekonečně smyčce lží.
Jak tobě tyto věty asi zní?

Po nocích vyhlížím hvězdy, bdím a přemítám,
všechno si neustále dokolečka vyčítám.
Znáš ty vůbec, ty trpké pocity viny,
za kterými se skrývají hrůzné činy?

Uvažuješ někdy nad svými chybami
jenom mezi čtyřmi stěnami?

Tvé srdce je rozežírano směsicí pocitů
a zoufale se nedokáváš žádného soucitu?

Na jazyku cítíš tíhu celého svého života
a kdy vřelé objetí ti oplácí pouze samota?

Zvládáš si představit má slova?

Už víš, co je to bolest?

Nebo už moje slzy nemají žádný význam...?

Přeskicováno

23. prosince 2016 v 18:19 | Kety |  papírnictvo
Psát, že poslední dny jsou sluníčkové, by zřejmě vyžadovalo značný nadhled. Místy i kolosálních rozměrů. Přesto si dokola bez ustání opakuji, že život bez občasných mráčků není život. Pouze mne mrzí, že nejtmavší mračna, jejichž déšť mě promáčí až do morku kosti, musí přijít v tu nejméně vhodnou chvíli. Chvíli, kterou si toužíte užít, vrýt do paměti a mít ji jako pozitivní - byla by, nebylo by... *kroutí hlavou* Tohle nikdy neskončí, že ne? ...

. . .

Milou náhodou jsem se před nedávnou dobou dostala k černé propisovací tužce, s níž se mi náramně pracuje. Výsledkem této vzájemné spolupráce jsou mé skici, jež vám nyní poodhalím. Nedá se očekávat nic úžasného, déle než deset minut jedna netrvala. Přesto jsem si k nim (především k zvířecímu osazenstvu) vypěstovala citový vztah. Je to snad tím, že jsou to prvotiny, které mému laickému oku mírně lahodí? Nebo se za tím skrývá pouho pouhý obyčejný fakt, že se jedná o zvířata? Ať je to jak jenom chce, užila jsem si to. Skicování mě poslední dny dokáže přivést na jiné myšlenky, odpoutat od špatných myšlenek - a toho si nesmírně cením, neboť hudba na mě již takové "léčebné" účinky nemá...

 


Neutralita

8. prosince 2016 v 23:43 | Kety |  papírnictvo
Titulek vypovídá o životě posledních dní. Nic není černé, nic není bílé. Ani černobílé. Tato existence je sladce zbarevna do šedivého odstínu a jeho sytost se odvíjí od toho, kam zrovna dopadá stín. Možná by celé toto živoření bylo osvícené jasnějšími barvami, kdyby nebylo mých chmurných myšlenek. Zbývá tedy snít o tom, že jednou vymizí. Nebo prostě zapomenout. Na všechno. Ale jak?


Lidské oči jsou kouzelným nástrojem k prozkoumání celé lidské duše, jejich slov, citů, pocitů... Poznáte v nich vskutku mnohé - lásku, zlost, smutek, bolest, radost, naději, lži. S oblibou se věnuji poznávání jednoho z lidských smyslových orgánů, jeho studie jsou více než zajímavé. Nádherné. Příjemné. A nelehké.

A ač čas je to poslední, co mne trápí, je tato kresba pouze rychlým hodinovým pokusem.

Směle tak nahlédněte do mého oka s odlišně zbarevnou duhovkou a hádejte, co se uvnitř ukrývá...


Nekonečné řádky

23. listopadu 2016 v 23:25 | Kety |  realita
Zajímalo by mne čím to je, že mé články neztrácejí na negativitě. Ha ha ha.


Dennodenně ponořena v myšlenkovém kruhu, z něhož není úniku. Přemítat stále nad známými fakty je notně únavná záležitost, ale místy je mi dopřáváno i objektivnějšího pohledu na situace. Neustálé omílání dokola ze mně činí klidnější bytost s více vysílenou duší. Rozuměj, necítím se tam někde hluboko uvnitř lépe, ale můj stav mi nedovoluje pociťovat další rány. Najednou to splývá, mozek to nevnímá, a já si připadám zvláštně volná. Prázdná...

Můj domnělý svět se najednou stává hmatatelnějším než tomu bylo dříve. Jako by se ta pomyslná hranice mezi sny a realitou protrhla. Snažím se tyto dvě sféry co nejvíce proplést, abych měla jistotu, že již nikdy nebudu sedět v té holé skutečnosti, kde mi ruku nemůže podat ani nejlepší přítel.
A kdy samota je mým druhým já.

A budeme-li pro jednou vážní, nastaly v mém životě rozhodující zlomové okamžiky.
Najednou si nedokáži svoji existenci představit, jaká bude? ...

Zklamaná ze sebe. Smutná ze faktu, že zničila důvěru všech, co ji věřili... Nic ji nezůstalo.