Přežvýkáno vlky

20. března 2017 v 21:25 | Kety |  papírnictvo
Poslední únorový den tohoto roku přinesl i můj typicky ufňukaný článek. Zcela výjimečně se otáčí kolem jiných záležitostí, než které mě dovedly k založení tohoto celého. (Pociťuji snad i vděk? Úsměvné, opravdu.) Mnou obávané situace jsou ovšem prosvětleny natolik, že zachytávám více ty pozitivní strany. Najednou cítím, že z prostého přežívání žiji. Dýchám. Nejsem tolik zaslepena vlastními pocity a myšlenkami. Samozřejmě se stále v hojné míře objevují (a rády), avšak nebývají tolik útočné a pomalu upadají. Připadám si, jako kdyby mi celý shon života vyhovoval. Jako by mé tělo i mysl čekala na takové případy, kdy mi v nejhorším dokáže, že je schopna všech odvážných kroků. Je zde tolik kuráže, optimismu a naděje. Promítá se to v těchto běžných dnech tak často, že místy přestávám vnímat tu tmou, kterou musím projít k úspěchu. Najednou se píše nová kapitola mého života a já chci, aby se psala dál.
Je natolik obtížné najít vhodná slova do těchto vět, řádků, aby se zdál děj jasný, ucelený a pochopitelný. Přesto je mé psaní plné hádanek. Mnoho skrytých významů mezi řádky, jež nikdy nespatříte. Nepochopíte. Ale tohle není pro vás. Jsou to kódy pro mé budoucí já, moje motivace, moje důvody a bytí, kdy při opakovaném čtení tohoto článku mi to bude vhánět úsměv do tváře, energii do žil a do dalšího života. A přesně o tom to je.

(K nekonečnému štěstí by mi stačilo už jen rozřešení pár situací, pár konců a začátků. Snad i tohle ostatní bude jednou v náš prospěch. Pak by bezdůvodným úsměvům nebránilo nic v cestě.)

- - -

Následující výtvor je podoba vlka. Nebo mám snad říci vlků? Pod perexem se nachází ještě jeden, byť již není tak barevný. Obecně, nazvala bych to obyčejným pokusem, na kterém se dalo zkazit více, než by se na první pohled zdálo. A tak se i stalo. Ač těžkou hlavu si z toho nedělám. Oddechové práce jsou důležité. (Rozumějte, jsou to takové nenáročné obyčejné kresbičky malbičky, jež vám nezaberou ani čtvritu dne.) A možná, že pod určitým úhlem nevypadají nejhůře.


 

Cesta životem

28. února 2017 v 19:34 | Kety |  realita

Postrádám slova.
Zničeně se opírám o ztrouchnivělou lavičku na rozcestí a popadám dech, abych si vzápětí mohla vytrhat i poslední trny z mého rozbolavělého těla. Plačtivě usykávám a zatínám zuby, zatímco se do mých očí vkrádají slzy. Ale pár osamělých krůpějí sjíždí po lících a dopadají na chladnou zemi. Vyčerpáním bych se nejraději zhroutila do trávy se snahou štkát méně, ale blížící se tma mne nutí co nejrychleji si zvolit další osudovou trasu. Jediným přáním v tento těžký moment, jež obírá moji psychické zdraví o mnohé, je, abych se dostala do vytouženého cíle bez další újmy. Je to obyčejná touha projít tou trnitou cestou života bez jediného škrábnutí a více získat, než ztratit.
Nechceme příliš, chceme pouze ten malý kousek cesty do cíle mít důstojný.

Je tu strach ze dnů nadcházejících. Ale také radost a jistá nedočkavost.
Kéž by tak jednou vše dopadlo podle mých nejmilejších představ...


Ville Hermanni Valo

24. února 2017 v 11:18 | Kety |  papírnictvo
Menší změna po pastelkových přích...

Ráda bych vám vyjasnila jednu věc, na niž se někteří dotazovali. A otázka to byla vskutku milá, byť odpověď na ni je v záporu. Abychom si to uvedli na pravou míru, tak prosím NEJSEM a nikdy jsem nebyla studentem čehokoliv s uměleckou tématikou, natož ani neabsolvovala jakoukoliv výtvarnou průpravu. (Ale je hezké, že si to myslíte.) Má tvorba je výsledkem volného času, nic víc. A proto mne někdy mrzí, že jej nemám více, abych mohla úroveň posunout výše.

Škoda, že občas některé věci nejdou vyfotit či naskenovat tak, aby odpovídali realitě...

 


Miss Fortune

16. února 2017 v 23:39 | Kety |  papírnictvo
Večný pastelkový boj (můj druhý návrh na titulek).
Začínají mne bavit více než obyčejné tužky, s nimiž mám pocit, že již nedokáži zacházet. Jsem fascinovaná tou barevností, možnostmi kombinací, přechody, sytostí ... Příště by to jen chtělo snazší předlohu, nad kterou nestrávím více než půlku dne a kde výsledek bude znatelnější. Tak snad příště?

A pod perexem tradičně pár mobilových snímků rozpracovaných verzí.


Zrcadlově otočená

3. února 2017 v 9:48 | Kety |  fantazie
"I would have never thought that the pain could grow."



Ruce zakrývají mi bledou tvář.
Nechci hledět do tvé a vidět, jak vypadá lhář.

Zrcadlo se k tobě odvrací zády,
dočkalo se od tebe samé zrady.

Rozumím jeho neživému cítění.
Odkrylo mi svoje hluboké zranění.

Prsty zlehka přejíždím po skle
a přeji si, aby na tom nebylo tak zle.

Ručičky hodin ubíhají spěšně,
zatím co my krvácíme bezútěšně.

Rána v zrcadle tolik mi podobná
a osoba v něm života neschopná.

Nevinné tělo vzdalo to rychle
a zrcadlo navždy zůstalo ztichlé.