Trápení

29. října 2015 v 19:39 | Kety |  fantazie
Třicet dní. Vzpomínky na dobu před pouhým měsícem jsou natolik čerstvé, jako by se to celé stalo teprve včera. Ač uplynulo již mnoho dní, stále usínám v slzách. Po ránu se vyhrábám zpod hromady použitých papírových kapesníků a hledím do zrcadla na svůj mrtvolný odraz. Nežiji. Už celých třicet dní vzdávám svůj život. Každý úsměv, který rozdám, není pravý. Jediná věc, o níž vím, že pravá opravdu je, je moje bolest rozpínající se celou mojí hrudí.

Boj jsem vzdala. Objevuji ale ve svém přežívání světlé chvilky, kdy se s vypětím sil stavím na svá ochabnutá chodidla. Marně. Podlamují se mi v kolenou a pouze vždy tvrdě dopadám na betonovou zem. Plakala jsem. Odmítala jsem být tou poraženou. Čas mě ale donutil sklopit hlavu a přiznat, že nemám nárok vstát a zvítězit.

Záleží mi na tom všem.
Nezvládám v tomto setrvávat, ničí mě to, nedovoluje soustředit a užívat život. Ale nemohu, nechci, nedokáži ztratit. Vím, že by to byl můj definitivní konec. Ptám se vás já, zoufalá, ztracená, nešťastná a beznadějná, existuje řešení? :-(




Nevím, co hlavou se mi honí,
když mé oči slzy roní.
Kolik bolestivých vzpomínek skrývá moje hlava.
Možná jsem jen infatilní kráva,
jež neumí žít.
Zvládám snad už jen snít
a to o tom, že třeba jednou se mi podaří vlastní život si vzít.



Vzpomínáš, jak ses mě toho dne stranil?
Víš, jak moc jsi mě v mém nitru ranil?
Nevíš, jak moc jsem plakala v ten den,
a jak moc jsem si přála, aby to byl jen sen.

Tvářím se, že je mi krásně,
ale ve skutečnosti čekám, až světlo zhasne
a já se zase ponořím do polštářů svých.
Bojím se, že svět už nikdy neuslyší můj smích.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama