fantazie

Zrcadlově otočená

3. února 2017 v 9:48 | Kety
"I would have never thought that the pain could grow."


Ruce zakrývají mi bledou tvář.
Nechci hledět do tvé a vidět, jak vypadá lhář.

Zrcadlo se k tobě odvrací zády,
dočkalo se od tebe samé zrady.

Rozumím jeho neživému cítění.
Odkrylo mi svoje hluboké zranění.

Prsty zlehka přejíždím po skle
a přeji si, aby na tom nebylo tak zle.

Ručičky hodin ubíhají spěšně,
zatím co my krvácíme bezútěšně.

Rána v zrcadle tolik mi podobná
a osoba v něm života neschopná.

Nevinné tělo vzdalo to rychle
a zrcadlo navždy zůstalo ztichlé.

Těžkosti zraněné mysli

20. ledna 2017 v 1:47 | Kety
Zřejmě celé ty roky žiji v nekonečně smyčce lží.
Jak tobě tyto věty asi zní?

Po nocích vyhlížím hvězdy, bdím a přemítám,
všechno si neustále dokolečka vyčítám.
Znáš ty vůbec, ty trpké pocity viny,
za kterými se skrývají hrůzné činy?

Uvažuješ někdy nad svými chybami
jenom mezi čtyřmi stěnami?

Tvé srdce je rozežírano směsicí pocitů
a zoufale se nedokáváš žádného soucitu?

Na jazyku cítíš tíhu celého svého života
a kdy vřelé objetí ti oplácí pouze samota?

Zvládáš si představit má slova?

Už víš, co je to bolest?

Nebo už moje slzy nemají žádný význam...?

Sebelítost

15. listopadu 2016 v 22:22 | Kety
Myslela a především jsem neztrácela naději v to, že se něco za ty dva roky změní. Věřila jsem v zásadní převrat poslední dva měsíce. A víte co? Byl. Samozřejmě to nemohlo jíti v můj prospěch, proč by také mělo... Jsem z celé situace natolik otrávená, naštvaná i zklamaná. Začínám mít i pocit, že už ani jiné emoce ve mně tohle celé nevyvolává. Zvládám si pokládat otázku o tom, zda to má ještě nějaký smysl. A netroufám si tipovat, kolikrát jsem si tuto otázku již stihla položit (a pokaždé jen kvůli jedné jisté strasti, již se nedokáži zbavit).
Bude tohle mít někdy nějaký šťastný konec, jehož budu i já součástí? Nebo...


Ano, těmito řádky
se upínám myšlenkami pouze zpátky,
do dnů nezdařených a zlých.
Ale já nechci vás tahat do problémů svých.
Pouze se vám snažím sdělit,
že už nemám sílu svým strastím čelit.

Zraněná naděje

12. září 2016 v 7:10 | Kety
Nesmíme přestat věřit. Nesmíme se vzdát toho, co nám náleží. Bojovat za své sny. Být silní. Jednou se ta negativní karta našeho života musí obrátit a my zaslouženě získáme ta esa. Jednou... Naděje je nesmrtelná paní, věřme.


Chtěla jsem napsat nějaké řádky,
zapomenout na všechny ty hádky.

Ale myšlenky mé plynou pouze zpět
a zdárně bortí můj vybudovaný svět.

Snažím se však pozitivně smýšlet,
nad hloupostmi zbytečně nepřemýšlet.

Obávám se, že mi ale není pomoci,
jsem ovládána vlastní bezmocí.

Věřím, že jednou se svému strachu postavím
a veškerou bolest přicházející do mého srdce zastavím.

Věřím ve dny, jež poskytnou mi radost,
kdy z mého života vymizí veškerá starost.

Úsměv zaplaví moji tvář...
Však i ty určitě ty pocity štěstí znáš.

Má duše neprahne po ničem více,
než abych měla zase suché líce.

Aby mé slzy nekanuly
a špatné doby konečně pominuly.

Sním o svém lepším světě bez mračen
a jsem tak ve svých představách mnohdy ztracen.

Jednu ale budu zářit,
protože i ke mně přijde slunce a bude se mi dařit.

Je to život

23. února 2016 v 22:34 | Kety
Krásná období pominula. (Ráda bych je opakovala, nebo si alespoň v těchto chvílích připomínala věci, jež mě dělaly šťastnou. K mému obrovskému neštěstí to byly takové věci, které mi nyní drásají mé srdce do krve. Situace, díky kterým jsem tady publikovala první článek...)

Výběrové řízení

27. prosince 2015 v 19:59 | Kety
Nezvládám napsat jedinou větu o tom, co cítím. Jak velká bolest je v mém srdci skryta a také proč se musím užírat beznadějnými myšlenkami i o vánočních svátcích. Želbohu svoje strasti podrobně popíši až ve své závěti (což bude velmi brzy, odhaduji), do té doby jako správný masochista si budu užívat svůj mizerný život.

Dovolím si malou, názornou úkazku mé maličkosti a obsahu mé hlavy, jenž se moc ráda zhomtňuje:


"Měla by ses už konečně rozhodnout," zamručel znepokojivě hlas.
"Já vím," povzdechla si tiše dívka a pomalu, s prostupujícím zoufalstvím celým tělem, přitiskla kolena blíže k hrudi.
"Copak ty snad nevíš?" odfrkl si onen drsný hlas nemající ani slabý náznak slitování. "Chceš být zase tou nejslabší, mizernou, malou, bezvýznamnou a především nerozhodnou?"
Dívenka postřehla v hlase osoby provokaci. Nedonutilo ji to však k přímo odpovědi, pouze cítila, jak se ji tyto výčitky zabodávají do srdce jako střepy.
"Ne," špitla tiše. Po tváři ji sklouzla první osamělá slza. "Nemohu se rozhodnout." Hlas se ji třásl, třásl se ze srachu z něj, z vlastní nerozhodnosti, ale i ze zoufalosti celé situace.
"Jsi směšná!"
Další pohrdavá poznámka ji projela tělem.
"Když já..." vzlykla. První hlasitý náznak prohry...
"Co ty?" obořil se hlasitěji než doposud. "Od které doby jsi tak nemožně sentimentální, maličká? Zapomněla jsi snad na své dětské sny?"
"Byly jiné!" rozkřikla se.
Rozesmál se. Byl to nelítostný smích, který ji nutil k záchvěvům chladu a dalším slzám. "Jen si vzpomeň. A pořádně!" Neopomínal dávat důraz na slova, jež se mu zdála důležitá k jejímu procitnutí a doznání, že on je ten jediný, kdo má a zná pravdu.
"Už mi není osm let, nechci takový život."
"Chceš," zakřípal zuby. "Lžeš sama sobě a víš to."
Rozplakala se ještě více a nechala se vzít do jeho chladné náruče. "Nechci ho se vším, co přináší..."
"Pro kariéru musíš obětovat život," zavrněl, zatímco se slastným výrazem pozoroval její zničené oči zalité slzami, které by si nyní nechaly vemluvit naprosto cokoliv.

Život bez kouzel

21. listopadu 2015 v 1:09 | Kety
Mnohdy nevím, zda mé řádky dávají smysl. Jestli odpovídají tématu. A vůbec, zda-li se i půlnoční psaní zamlouvá nějakému čtenáři. (A je mi to, vážení, docela jedno.)


"Sakra," zaklel potichu Matyáš, když před něj zkoušející položil papír s testovými otázkami. Bylo jich bezmála sto. Blonďatému chlapci se však zdálo, že jich je mnohonásobně více a co hůř, na žádnou z nich neznal odpověď. Znovu v rychlosti prolétl zadání očima. Ne, nevěděl vůbec nic. Zoufalstvím si podepřel bradu a zadíval se na studenty v přednějších lavicích. Psali. Nezastavili se ani na jedinou vteřinu, neváhali, vyplňovali... Na rozdíl od Matyáše ty znalosti měli, učili se. Začínal litovat, že poslední dny strávil flákáním po městě, vyspáváním ve své milované posteli a především litoval ty večery, kdy chodil zapíjet své úspěchy z předchozích zkoušek. Ale co půjde zapít po dnešku? Žal?
Jeho bytí však jednadvacet let zprovázelo štěstí, hmotné štěstí. Nepříliš výrazný stříbrný prsten na jeho levém prostřeníčku s motivem hodinek, to byl jeho celoživotní triumf. Stačilo je přetočit přesně o kolik potřeboval, a vrátil se do své sladkohořké minulosti, aby napravil své chyby. A tohle byla ta chvíle, kdy by to potřeboval. Vážně potřeboval. Při pohledu na svoji levou ruku ho však čekalo nemilé zjištění - žádný prsten tam neměl.
Tohle nebyla pohádka. Nenacházel se ani v žádném ze svých kouzelných snů, kdy mu vycházel svět vstříc a on si ho plnými doušky užíval. Ne, právě teď seděl v učebně s další desítkou studentů nad testem, na který se ani trochu nepřipravoval. Tohle byla realita. Tvrdý náraz, uvědomění, že vlastní svět nemůže promítnout do skutečného života. Jeho mysl zbaběle utíkala zpět do vlastního snění, do těch příjemných vidin s nepokrytým množsvím možností. Věděl, že svět bez kouzel není pro něj.

Trápení

29. října 2015 v 19:39 | Kety
Třicet dní. Vzpomínky na dobu před pouhým měsícem jsou natolik čerstvé, jako by se to celé stalo teprve včera. Ač uplynulo již mnoho dní, stále usínám v slzách. Po ránu se vyhrábám zpod hromady použitých papírových kapesníků a hledím do zrcadla na svůj mrtvolný odraz. Nežiji. Už celých třicet dní vzdávám svůj život. Každý úsměv, který rozdám, není pravý. Jediná věc, o níž vím, že pravá opravdu je, je moje bolest rozpínající se celou mojí hrudí.

Boj jsem vzdala. Objevuji ale ve svém přežívání světlé chvilky, kdy se s vypětím sil stavím na svá ochabnutá chodidla. Marně. Podlamují se mi v kolenou a pouze vždy tvrdě dopadám na betonovou zem. Plakala jsem. Odmítala jsem být tou poraženou. Čas mě ale donutil sklopit hlavu a přiznat, že nemám nárok vstát a zvítězit.

Záleží mi na tom všem.
Nezvládám v tomto setrvávat, ničí mě to, nedovoluje soustředit a užívat život. Ale nemohu, nechci, nedokáži ztratit. Vím, že by to byl můj definitivní konec. Ptám se vás já, zoufalá, ztracená, nešťastná a beznadějná, existuje řešení? :-(

 
 

Reklama