papírnictvo

Přežvýkáno vlky

20. března 2017 v 21:25 | Kety
Poslední únorový den tohoto roku přinesl i můj typicky ufňukaný článek. Zcela výjimečně se otáčí kolem jiných záležitostí, než které mě dovedly k založení tohoto celého. (Pociťuji snad i vděk? Úsměvné, opravdu.) Mnou obávané situace jsou ovšem prosvětleny natolik, že zachytávám více ty pozitivní strany. Najednou cítím, že z prostého přežívání žiji. Dýchám. Nejsem tolik zaslepena vlastními pocity a myšlenkami. Samozřejmě se stále v hojné míře objevují (a rády), avšak nebývají tolik útočné a pomalu upadají. Připadám si, jako kdyby mi celý shon života vyhovoval. Jako by mé tělo i mysl čekala na takové případy, kdy mi v nejhorším dokáže, že je schopna všech odvážných kroků. Je zde tolik kuráže, optimismu a naděje. Promítá se to v těchto běžných dnech tak často, že místy přestávám vnímat tu tmou, kterou musím projít k úspěchu. Najednou se píše nová kapitola mého života a já chci, aby se psala dál.
Je natolik obtížné najít vhodná slova do těchto vět, řádků, aby se zdál děj jasný, ucelený a pochopitelný. Přesto je mé psaní plné hádanek. Mnoho skrytých významů mezi řádky, jež nikdy nespatříte. Nepochopíte. Ale tohle není pro vás. Jsou to kódy pro mé budoucí já, moje motivace, moje důvody a bytí, kdy při opakovaném čtení tohoto článku mi to bude vhánět úsměv do tváře, energii do žil a do dalšího života. A přesně o tom to je.

(K nekonečnému štěstí by mi stačilo už jen rozřešení pár situací, pár konců a začátků. Snad i tohle ostatní bude jednou v náš prospěch. Pak by bezdůvodným úsměvům nebránilo nic v cestě.)

- - -

Následující výtvor je podoba vlka. Nebo mám snad říci vlků? Pod perexem se nachází ještě jeden, byť již není tak barevný. Obecně, nazvala bych to obyčejným pokusem, na kterém se dalo zkazit více, než by se na první pohled zdálo. A tak se i stalo. Ač těžkou hlavu si z toho nedělám. Oddechové práce jsou důležité. (Rozumějte, jsou to takové nenáročné obyčejné kresbičky malbičky, jež vám nezaberou ani čtvritu dne.) A možná, že pod určitým úhlem nevypadají nejhůře.


Ville Hermanni Valo

24. února 2017 v 11:18 | Kety
Menší změna po pastelkových přích...

Ráda bych vám vyjasnila jednu věc, na niž se někteří dotazovali. A otázka to byla vskutku milá, byť odpověď na ni je v záporu. Abychom si to uvedli na pravou míru, tak prosím NEJSEM a nikdy jsem nebyla studentem čehokoliv s uměleckou tématikou, natož ani neabsolvovala jakoukoliv výtvarnou průpravu. (Ale je hezké, že si to myslíte.) Má tvorba je výsledkem volného času, nic víc. A proto mne někdy mrzí, že jej nemám více, abych mohla úroveň posunout výše.

Škoda, že občas některé věci nejdou vyfotit či naskenovat tak, aby odpovídali realitě...

Miss Fortune

16. února 2017 v 23:39 | Kety
Večný pastelkový boj (můj druhý návrh na titulek).
Začínají mne bavit více než obyčejné tužky, s nimiž mám pocit, že již nedokáži zacházet. Jsem fascinovaná tou barevností, možnostmi kombinací, přechody, sytostí ... Příště by to jen chtělo snazší předlohu, nad kterou nestrávím více než půlku dne a kde výsledek bude znatelnější. Tak snad příště?

A pod perexem tradičně pár mobilových snímků rozpracovaných verzí.

Triss Merigold

29. ledna 2017 v 8:15 | Kety
Být Geralt, nevolila bych jinak než ji. Ale co chceme, je to hloupý chlap...

Pastelky jsou mými dvorními nepřáteli, což jsem jistě již někdy v minulosti zmiňovala. Stále nechápu, jak s nimi pracovat. Jsou o tolik jiné než pouho pouhé tužky rozličné tvrdosti. Ale poslední večery jsem přesvědčena, že tu cestu si k sobě najdeme. Začínají mě uchvacovat. Jsou pestrobarevné, a vesele hýřivé barvy mému životu chybí. Třeba právě proto se k nim v poslední době tak často uchyluji. Věřím, že mi ty pozitivně zbarevné tuhy přinesou do života alespoň špetku štěstí. Naděje. Optimismu. Či čehokoliv, co by mě zbavilo zlých snů a přimělo smýšlet vesele.

Rozkliknete-li si celý článek, můžete vidět i pár snímků, na nichž byla drahá Triss teprve v rozpracované verzi. (Zřejmě to můžete považovat i za důkaz, že tato matlanice je vskutku mou tvorbou, ostatně jako všechno tady.) Někdy se u mně objevuje jakási potřeba si zdokumetovat průběh kresby, neb se bojím, že ji záhy zákeřným způsobem zničím a já si tak toužím uchovat alespoň nějaký malý kousek, který by se chtěl tvářit povedeně.


Přeskicováno

23. prosince 2016 v 18:19 | Kety
Psát, že poslední dny jsou sluníčkové, by zřejmě vyžadovalo značný nadhled. Místy i kolosálních rozměrů. Přesto si dokola bez ustání opakuji, že život bez občasných mráčků není život. Pouze mne mrzí, že nejtmavší mračna, jejichž déšť mě promáčí až do morku kosti, musí přijít v tu nejméně vhodnou chvíli. Chvíli, kterou si toužíte užít, vrýt do paměti a mít ji jako pozitivní - byla by, nebylo by... *kroutí hlavou* Tohle nikdy neskončí, že ne? ...

. . .

Milou náhodou jsem se před nedávnou dobou dostala k černé propisovací tužce, s níž se mi náramně pracuje. Výsledkem této vzájemné spolupráce jsou mé skici, jež vám nyní poodhalím. Nedá se očekávat nic úžasného, déle než deset minut jedna netrvala. Přesto jsem si k nim (především k zvířecímu osazenstvu) vypěstovala citový vztah. Je to snad tím, že jsou to prvotiny, které mému laickému oku mírně lahodí? Nebo se za tím skrývá pouho pouhý obyčejný fakt, že se jedná o zvířata? Ať je to jak jenom chce, užila jsem si to. Skicování mě poslední dny dokáže přivést na jiné myšlenky, odpoutat od špatných myšlenek - a toho si nesmírně cením, neboť hudba na mě již takové "léčebné" účinky nemá...

Neutralita

8. prosince 2016 v 23:43 | Kety
Titulek vypovídá o životě posledních dní. Nic není černé, nic není bílé. Ani černobílé. Tato existence je sladce zbarevna do šedivého odstínu a jeho sytost se odvíjí od toho, kam zrovna dopadá stín. Možná by celé toto živoření bylo osvícené jasnějšími barvami, kdyby nebylo mých chmurných myšlenek. Zbývá tedy snít o tom, že jednou vymizí. Nebo prostě zapomenout. Na všechno. Ale jak?


Lidské oči jsou kouzelným nástrojem k prozkoumání celé lidské duše, jejich slov, citů, pocitů... Poznáte v nich vskutku mnohé - lásku, zlost, smutek, bolest, radost, naději, lži. S oblibou se věnuji poznávání jednoho z lidských smyslových orgánů, jeho studie jsou více než zajímavé. Nádherné. Příjemné. A nelehké.

A ač čas je to poslední, co mne trápí, je tato kresba pouze rychlým hodinovým pokusem.

Směle tak nahlédněte do mého oka s odlišně zbarevnou duhovkou a hádejte, co se uvnitř ukrývá...

Myšlenky

23. října 2016 v 21:00 | Kety
Přála bych si alespoň na chvíli vypnout... Zmizet od streotypních povinností, stát se neviditelnou a jen tak tiše užívat krajinu a celý svět se vším, co nabízí. Před bořícími se plány v mém životě se utíkám schovávat do knih, do skicáků. A mnohdy už ani to mi nepomáhá k nabytí sil.

Z hudby přestávám mít radost. Požitek. Uspokojení. To příjemné zahřátí mysli, uvědomění, že stojí při mně.

Veškerá radost se z mého srdce vytrácí a nemám sebemenší zdání, co musím udělat pro to, abych si to štěstí udržela. Proklouzává mi mezi prsty. Směje se mi, zatím co já se slzami v očích na něj hledím. Prosby nepomohou. Toužím-li já vůbec prosit? Proč se mi jen zdá, že se ze mně stává opět to necitelné stvoření, jež tak všichni nenávidíme?

Metalové radovánky

21. srpna 2016 v 12:00 | Kety
Sedm let na blogové scéně? Copak ten čas vážně tak rychle utíká? ...

Zdá se mi to jako včera, co jsem se jala tvoření svého šíleného nápadu. Zoufalost je to pravé slovo, jež popíše moje pocity v průběhu celé tvorby. Už jen při čmárání Paava jsem to šestkrát vzdala. Mnohé jsem dokreslovala na poslední chvilky, za blbého světla, bez předlohy ... Čas bylo to, co mě hnalo. (Víte, zbýva-li vám takové čtyři hodinky, necelé, a nemáte ohromný kus hotov, o němž víte, že dříve než za šest hodin nebude je... značně stresující.) Už jsem se v průběhu snažila smířit s tím, že pravé podpisy od členů Apocalypticy zkrátka nebudou. A už vůbec ne na mé kresbě. Smutek mě ovládal a... já to dokončila. Pochopitelně ten čas tvoření tomu odpovídá a mohu jen litovat, že takový nápad jsem nezískala dříve (ale nemohu od sebe čekat zázraky).

Druhý úspěch přišel až při samotném podepisování jednotlivých členů. Musela jsem býti červená až na samotné patě, neb jejich milá slova a chvála člověka hřála, povznášela. A dala mi uvědomění si, že bych veškeré své čmáranice měla dotáhnout do konce - mohou totiž dopadnou dobře, mít užitek.

A tak už několik týdnů žiji z faktu, že z laického pohledu jedné fantastické kapely umím kreslit. :o))) A uznejme, komu se poštěstí něco nakreslit, nechat si podepsat a ještě vidět jejich vystoupení?


Ptačí inspirace

29. července 2016 v 8:30 | Kety
Jak ironický den pro vydání článku...

Netvořila jsem dlouho. Dost dlouho na to, abych úspěšně zapomněla, jak se taková tužka či štětec vlastně drží. Při každém tahu jsem se tvářila velmi nejistě a abych přidala trochu na dramatičnosti, tak... Víte vy vůbec, že skutečná podobizna tohoto zvířete je barevná? Pouze tahle verze se mému oku zamlouvá více, lahodí mu a dopřává mu pocit průměrně odvedené práce a utěšení, že takhle nelze okamžitě postřehnout ty významné nedostatky. A víte co, já ani neočekávala, že mi z toho něco vzejde. Náhoda si podala ruku s osudem a vzniklo tohle. Kéž by to tak standardně dopadalo vždy, život by byl o tolik snazší...

Trpaslík Fili

9. července 2016 v 19:39 | Kety
Vzpomínáte si, jak jsem vám představovala mého nejoblíbenějšího trpaslíka z bájných knih Hobita? Tehdy, před rokem a půl, jsem po jeho dokončení měla v plánech vytvořit i jeho věrného bratra - Filiho. Bohužel jemu osud nepřál a tak mi jeho obrys s drobnou vykreslenou částí zůstal ve složkách a to až do předešlých večerů. A dnes si vám ho dovolím představit.

Nedržela jsem tužku dlouhé měsíce, že jsem s ní až zapomněla zacházet a hned několik úseků na milém trpaslíkovi zkazila. A pevně doufám, že to není do očí tolik bijící.




Poslední dny často testuji své kreslířské potřeby, ale také své ruce. Tak třeba tady zase v brzké době něco přistane, jen vybrat co. :o)

Glum

5. ledna 2016 v 15:59 | Kety
Taková zvláštní črtanice pána Sméagola, ještě z předchozího roku...

Zavírám oči před krátícím se časem a žádná myšlenka mne nedokáže dostatečně utišit. Nezvládám se rozhodnout, co bych měla dříve dělat, to kvantum věcí mi přepadá přes hlavu a stěží vím kudy kam. Výsledek je ale bohužel častokrát stejný. Má mysl se upne k výběru, zhodonocení dosavadních informací a rázem jsem sražena políčkem k zemi, odkud se už netroufám znovu postavit.
Tvář upínám k bílému stropu a zvažuji, zda-li tohle celé má vůbec nějaký smysl.

Řádky mé nejsou pozitivní. Těžko mohou být, když se na ně necítím. Přála bych si pouze rozřešení situace a pár milých povzbudivých slov od druhých. Copak toho chci tolik?

Trpaslík Kili

14. prosince 2015 v 19:09 | Kety
Vzpomínám, jak jsem se sluchátkami v uších a dobrou náladou strávila nad touto kresbou milých deset hodin, s přestávkami. Ze samotného začátku jsem nevěřila, že bych byla schopná svého oblíbeného trpaslíka dokončit (byť moje neumírající láska ke knihám mistra Tolkiena a filmovému zpracování těchto fantastických děl od Jacksona zvítězila). Poprvé za celou historii mého "kreslířského umění" mohu s hrdostí i po více jak půl roce napsat, že toto dílo mám vskutku ráda, i když ho stvořily MÉ ruce. (A ano, opět se nejedná o žádnou novou kresbu. Tuším, že je už přes půl roku starý.) ... Kéž bych tak dokázala něco podobného vytvořit alespoň ještě jednou.

Psí hlavy

30. listopadu 2015 v 18:59 | Kety
Již před dlouhým rokem, což je mimoto také období, z nějž pochází pochází tato kresba, jsem toužila zkrotit pastelky a podobnou havět, jež vytváří barevné obrazce. Želbohu nejsem dostatečně vytrvalá na to, aby se mi to zdařilo... A zajímá-li vás, co za zvířátko je vlastně na obrázku, neb z té patlanice nepoznáte zhola nic, zvesela oznamuji, že se jedná o ušlechtilé psí plemeno, přesněji Ruský chrt.

Lidské tělo

1. listopadu 2015 v 11:29 | Kety
Zklamávám se den ode dne více a více. Otupělá životem hledím na bílé nepopsané papíry a zdobím je svými studiemi. Prokreslené minuty jsou natolik únikové a nádherné. A hudba se rozléhá do mých uší a burcuje ve mně emoce. Umění nikdy nevychází z radosti.

...lidské tělo. Neexistuje dokonalejší věc pro zkoumání. Zobrazím vám pár mých "studií", skic, které za moc nestojí, ale obsah poznat lze. Mužské tělo zde nenaleznete, ne od pasu dolů. To by mělo zůstat v mých slohách napořád nezveřejněno.

Bezzubka

17. října 2015 v 16:09 | Kety
Nacházím ve svém životě chvilky, kdy nedokáži s laciným úsměvem vepsaném ve tváři žít. Schovávám se pod polštáře a nechávám hudbu, aby mne ukonejšila ke spánku. Nadmíra povinností v současné době mi však znemožňuje útěky před mými vlastními obavami. Bezmocně jim sama čelím, pláču a prosím o odpuštění. Má naivní duše věří v lepší zítřky, kterých se paradoxně bojím. Proto alespoň po večerech beru do rukou skicář a snažím se své chmury zahnat. Skicování hlavních hrdinů z filmu Jak vycvičt draka mě však může bavit sebevíc, ale bolestné vzpomínky, jež se mi s tímto obdobím pojí, mi už nikdo z paměti nevymaže...

 
 

Reklama