realita

Cesta životem

28. února 2017 v 19:34 | Kety

Postrádám slova.
Zničeně se opírám o ztrouchnivělou lavičku na rozcestí a popadám dech, abych si vzápětí mohla vytrhat i poslední trny z mého rozbolavělého těla. Plačtivě usykávám a zatínám zuby, zatímco se do mých očí vkrádají slzy. Ale pár osamělých krůpějí sjíždí po lících a dopadají na chladnou zemi. Vyčerpáním bych se nejraději zhroutila do trávy se snahou štkát méně, ale blížící se tma mne nutí co nejrychleji si zvolit další osudovou trasu. Jediným přáním v tento těžký moment, jež obírá moji psychické zdraví o mnohé, je, abych se dostala do vytouženého cíle bez další újmy. Je to obyčejná touha projít tou trnitou cestou života bez jediného škrábnutí a více získat, než ztratit.
Nechceme příliš, chceme pouze ten malý kousek cesty do cíle mít důstojný.

Je tu strach ze dnů nadcházejících. Ale také radost a jistá nedočkavost.
Kéž by tak jednou vše dopadlo podle mých nejmilejších představ...

Nekonečné řádky

23. listopadu 2016 v 23:25 | Kety
Zajímalo by mne čím to je, že mé články neztrácejí na negativitě. Ha ha ha.


Dennodenně ponořena v myšlenkovém kruhu, z něhož není úniku. Přemítat stále nad známými fakty je notně únavná záležitost, ale místy je mi dopřáváno i objektivnějšího pohledu na situace. Neustálé omílání dokola ze mně činí klidnější bytost s více vysílenou duší. Rozuměj, necítím se tam někde hluboko uvnitř lépe, ale můj stav mi nedovoluje pociťovat další rány. Najednou to splývá, mozek to nevnímá, a já si připadám zvláštně volná. Prázdná...

Můj domnělý svět se najednou stává hmatatelnějším než tomu bylo dříve. Jako by se ta pomyslná hranice mezi sny a realitou protrhla. Snažím se tyto dvě sféry co nejvíce proplést, abych měla jistotu, že již nikdy nebudu sedět v té holé skutečnosti, kde mi ruku nemůže podat ani nejlepší přítel.
A kdy samota je mým druhým já.

A budeme-li pro jednou vážní, nastaly v mém životě rozhodující zlomové okamžiky.
Najednou si nedokáži svoji existenci představit, jaká bude? ...

Zklamaná ze sebe. Smutná ze faktu, že zničila důvěru všech, co ji věřili... Nic ji nezůstalo.

Lži mi

8. října 2016 v 21:36 | Kety
Veršuji o svém rozpáraném srdci již rok, doba, za niž se mi jej nezdařilo zašít. Cestuje ve vlaku beznaděje směrem k úspěchu a šťastnému bytí, ale zdá se, že z něj nemůže vystoupit. Zastávky jsou projížděny bez přibrždění a ono jen smutně skrze zamlžená skla hledí ven. Staré rány se zvětšují a bolest zde značí život. Ta hořká skutečnost, že v hloubi sebe je schopno vyškrábat i zbytky naděje a víry v lepší svět. Síla však ze dne na den mizí, snižuje se, a ono ubohé srdce se už jen zvládá samo sebe ptát, zda-li vůbec touží pokračovat? Přestává věřit. Bylo silné příliš dlouho na to, aby se dočkalo snového konce. Ví, že nezvládne dny příští. Přesto touží bojovat do posledních stahů, chtít odejít jako vítěz, ne jako poražený. Pohlceno bolestí a zklamáním se cizí rukou nechá rozcupovat na tisíce malých kousků, ale s vědomím, že nenašlo snazší cestu za štěstím.



Pocitově vyždímaná, s chutí ukončit probíhající věci, schovat se pod polštáře a nežít. Nedýchat. Ta stupňující se náročnost situací je namáhavá, vyčerpávající a strasti dob minulých nemizí. Ani smutku neubývá...

Kili

3. srpna 2016 v 21:29 | Kety
Nechce se mi věřit, že je tohle stvoření mé, a to už rok. Ještě před pár lety bylo naprosto nemyslitelné, aby náš dům obýval kocour domácí. A nyní... Názorný úkaz toho, že naše sny se skutečně plní.
Jen si oplatí na ně počkat (v některých případech i řádku let). Ale výsledky stojí za to. ♥


Seznamte se, prosím. Tohle je Kili, mého srdce vítěz.

Změny

29. března 2016 v 22:50 | Kety

Uběhla spousta vody od posledního příspěvku pro poučení. Mezitím stihlo přijít mnoho zlomujících okamžiků, jež vás nutí skrývat slzy za úsměv. Zkušenosti v tomto ohledu jsou nemalé, šlo to tedy snáz než jsem obecně věřila. Nemohu však lhát, že se neobjevily situace takové, které nevykouzlí úsměv alespoň na pár desítek minut.

Dny nás pomalu přenesou do dalšího měsíce a já hledám příčinu mé zvyšující se záště, jež před půl rokem vzrostla na maximum. Maličkatá dušička uvnitř mého velkého těla křičí, bije do stěn a dožaduje se odpovědí na své dotazy. Je však stále těžší a těžší ji nevnímat a tvářit se, že odpovědi již dostala (a co hůře, informace možná získala, jen... byly lživé a o to zuřivěji se nyní dožaduje pravdy). Nezvládám se však opětovně ptáti, nezvládám už kazit tyto chvíle něčím, s čím už nechci mít nic společného. Tak proč neustále omílat to samé dokola a nezkusit raděj zapomenout?

"Zapomenout, miláčku?" směje se vnitřní hlas. "Jak chceš zapomenout na něco, co se ti denně připomíná?"
Dívka zoufale schovává tvář do dlaní, aby neviděl její kanoucí slzu. "Není to denně," pípla tiše na obranu i přesto, že věděla, že má pravdu. Měl vždycky pravdu.
"Tak nebreč jako malé dítě." Protáčel oči nad jejím chováním.
"Nejde to," fňukla. "Když už zapomínám, objeví se něco dalšího." Propukla v hysterický pláč. "Já už vážně nevím, co mám dělat!"
Toužila po jeho objetí. Náručí. Slovech, které by ji probudily do lepší reality.
"Vzdej se," vydechl onu odpověď, kterou očekávala a jíž se usilovně bránila. Čím více ale čas prostupoval jejím tělem, tím více chápala význam těch slov. Uvědomovala si, že to dřív či později musí udělat. Musí. A že ji to bude bolet a že neví, zda se rána takového charakteru někdy bude dát zahojit.

Prokrastinace

7. března 2016 v 19:39 | Kety

Emoce jsou velmi proměnlivé, prolínají se a můžeme tak o mé maličkosti tvrdit, že je poslední dny náladová. (A možná nejen poslední dny...) Odvíjí se to především od situací a myšlenek, které mě dennodenně potkávají. Věci, jež příliš neovlivním. Přesto se (zase) snažím vypadat vesele.

Vše se lehkým a pomalým krokem blíží ke konci a ... moje lenost nezná už mezí. Vyhovuje mi to mé věčné nicnedělání (obsahuje totiž dostatek spánku), ale zároveň mě neskonale ubíjí. Den za dnem si vyčítám, kolik věcí jsem mohla mít, umět, stihnout, na co bych mohla být hrdá. A tyto zničující myšlenky mě často demotivují k dalším činnostem. (A já si uvědomuji, že veškeré problémy panují v mém nitru, byť překonat je pro mě těžkým krokem.) Mohu ale pyšně prohlásit, že dostat se k nějaké činnosti není pro mě významným problémem, ovšem výběr konkrétní zábavy je už nemalou překážkou.

Je zde taktéž plno věcí, které je třeba vyřešit. A pokud jste na vše sami, je to těžké... A na náladě to rozhodně nepřidává.

Nesmírně věrným společníkem v mých dnech je náš úžasný dočasný přírůstek. Je to takové teprve čtyřměsíční telátko. Není to však tele v pravém slova smylu, je to jen tříkilový kocourek Mainské mývalí, který je - jak už správná mláďata bývají - hravý. Chvilkami se přistihuji v myšlenkách, že by bylo fajn, kdyby u nás setrval déle než další měsíc...

Zřejmě bych vám toho dokázala psát více. Jen se obávám, že má slova o mém prostém životě nejsou natolik zajímavá pro druhé, navíc bych ani nezvládla shrnout vše, co bych si přála. Kdyby se však někdo chtěl o cokoliv zajímat, ať už psaná slova či fotografie, nechť mě neváhá kontaktovat na mail uvedený v menu. Čas si vždy najdu. :o)

Pozitiva

2. února 2016 v 18:18 | Kety

Vnímám milé tóny hudby, listuji zajímavými publikacemi, skládám verše, komunikuji, čtu si, učím se novému, prázdné papíry zaplňuji skicami, pozoruji noční oblohu, rozčiluji se nad mými drobnými nezdary... Dalo by se to shrnout do jednoho slova. Život. Bytí. Nebo alespoň (pozitivní) snaha o překonání tohoto světa.

Usmívám se.

První únorový den znamenal v mém životě mírný převrat. Bude-li dlouhodobějšího rázu nemohu nyní s určitostí sdělit, samozřejmě i já si přeji, aby tyto chvíle zůstaly. Navždy. Cítím se o mnoho svobodněji, jako kdyby mi mé chmury poraženě zamávaly a přiznaly, že jsem se stala vítězem. V nitru se mi rozpíná zcela bezstarostný pocit. (Samozřejmě je to bráno s nadsázkou, jisté drobnosti vrásky přidělávají, obavy byly, jsou a budou, ale můj největší strašák v prach se obrátil.)

Užívám si své bytí.

Vracím se k mým nejkrásnějším a nejosobnějším vzpomínkám, jež moje hlava někde hluboko ukrývá. Přála bych si tyto momenty uvědomovat v mých těžkých chvílích, byly mi jistě nápomocny. Jen obyčejná myšlenka na říjnové období, kdy jsem objevovala kouzlo parku a celá krajina se zbarvovala do těch příjemných podzimních barev, mne nutí do radostných pocitů.

Jsem šťastná.

Po večerech se tulím ke svému kouzelnému čtyřnohému klubíčku a užívám jeho přítomnosti. Nedokázala bych si ten život představit, kdyby v něm nebyl. Cítila bych se zase prázdně. Někdy, až bude více času, všem vám ho představím. :o)

Následuj své sny

17. listopadu 2015 v 20:09 | Kety

Má bosá chodidla objímají trsy chladné trávy, zatímco mé uslzené oči se upínají k černé noční obloze, ze které se snášejí jedny z prvních kapek. Ty průzračné slzičky deště dopadají na zem a jejich klapot se ozývá celou němou ulicí. Ani v dnešní večer mě jejich zvuk nedokáže utěšit a mé myšlenky se nadále upínají k faktu, že jsem na vše sama.

Podruhé ve svém krátkém životě jsem nucena se vážně a závazně rozhodovat. Stejně jako před několika lety si i nyní přeji, aby ta lhostejnost druhých pominula. Chtěla bych aspoň trochu falešného zájmu, rad a podpory. Realita je ovšem taková, že se mi dostává buď naprostého nezájmu nebo zcela očividného nepochopení nad mým rozhodnutím (a to je častokrát zpochybňováno, neporozuměno a slovy odůvodněno, že i nuly jako já si mají vybrat něco hodnotnějšího pro život).

Již před mnohými roky jsem měla jasno. Želbohu jsem se vždy na základě milých lidí dostala jinam, mimo MÉ sny. Netuším, zda-li jsem nechtěla v jejich očích klesnout ještě více, nebo jsem byla natolik otupělá a brala si jejich slova vážně a věřila jim. Ať to bylo jakkoliv, vím, že dělám další svoji osudovou chybu. Podřizuji se druhým a uznávám jejich pravdu o tom, že nemám šanci v tomto světě být někým. Mohu se jen bít za svá rozhodnutí, jež nejsou ani trochu správná. Ale nemohu jinak.

Lidé prosím, následujte své sny, nebo zničíte sami sebe.

Čas běží

13. listopadu 2015 v 22:39 | Kety

Nevím jak vám, ale mně je mizerně. Prošla jsem si nelehkými situacemi, které mi vskutku daly psychicky zabrat, a přesto jsem v minulém článku dokázala zvednout hlavu vzhůru a snažila se zahlédnout slunce v hromadě temných mračen. Dnes ovšem vím, že bylo naivní přání o získání dobra na vlastní stranu. Dny předešlé nedokáži nijak okomentovat. Bolely. Bylo mi rozcupováno srdce a vhozeno do ohně. Zůstala čirá prázdnota a prapodivný pocit strachu a úzkosti.

Rok. Toužím se usmívat při některých vzpomínkách na dobu minulou, ale vycházejí z toho pouze jakési škleby. Odstupem času se dozvídám zajímavé věci, jež... vlastně ani nevím, co přesně mi působí. Možná bych se vrátila o ty měsíce zpět a překopala celou svoji minulost. S velkou nadsázkou si troufám tvrdit, že bych na tom ve výsledku nemohla býti hůře než jsem. (A chybí mi odvaha k tomu, abych změnila svoje současné bytí.)

Vsazím tisíce zlatých tolarů na fakt, že pochybujete o mém vnitřním zdraví. Možná bychom nějaké lehké problémy tohoto druhu na mé maličkosti spatřili, ve skutečnosti by mne ale vážně zajímalo, jak by tyto situace zvládali jiní. (Říkám si, že kdybych rozepisovala všechny svoje příhody za týden, jistě bych vás bavila... Cizí neštěstí těší, nebo ne?)

Ach jo. Přála bych si, aby... abych byla šťastná. :-(

Poslední dny

24. října 2015 v 10:39 | Kety

Poslední dny jsou různé, a přesto jsou si tolik podobné.
Částečný výčet mých aktivit za tento týden máte zvěčněný i ve fotografické příloze. Přiznávám, že zde byly i veselé chvilky - ty se však objevily až k samotnému konci a nebyly dlouhotrvajícího charakteru. Štěstí je velice prchavé. Nestačíte se mnohdy ani usmát a váš život se pod rukama rozpadne, poněkolikáté.

Zklamala jsem svoji maličkost. Je těžké vybrat, zda mě zdrtil více můj neúspěch u zkoušky, nebo můj osobní život. Uvědomuji si, že mé kroky nesměřují správnou cestou. Ale špatnou taktéž ne, dodává mé nitro. Nedokáži pouze najít řešení situace - ač mnoho osob by mělo jasno, já nemám. Setrvávám v něčem, co mi ubližuje, ač již méně. Zvykám si? Nebo jsem natolik otupělá, že tu bolest rozlévající se na mé hrudi, vnímám jako samozřejmost?
Přísahám, že jednou přijdu na kloub svému bytí. Obávám se však, že to zjistím příliš pozdě.

Mám-li znít vesele, tak dobrá. Mám radost z fotografií přírody, které pořizují výhradně telefonem a často při cestě ze školy. Jsou dny, kdy si přeji, abych směla zůstat v té listím zasypané přírodě co nejdéle. A večery v peřinách a čajem jsou také příjemné, obzvláště, když je trávíte s čtyřnohým miláčkem a filmem. (Těším se na filmové premiéry.)


Přeji úspěšný nadcházející týden.

Školou povinní

8. října 2015 v 20:34 | Kety

Období, způsobující mi radost a vnášející novou energii do žil, se ztratilo již před dlouhými měsíci. S nemalou chutí na tyto dny vzpomínám. K některým situacím se mi vztahují úsměvné vzpomínky, k dalším vlastním i několik málo fotografií, které si nostalgicky prohlížím stále dokola. Sním o dobách, kdy jsem měla svobodu. Přemítám, co vše a jak výraznou mírou by se změnilo, kdybych to a tamto udělala trochu jinak. Byla bych v konečném výsledku šťastnější? Bez nočních můr, s větší chutí do tohoto zpropadeného přežívání a s nadějí na spokojený život? Nebo bych se měla ještě hůře než nyní?


Prokrastinuji. Nejsem schopna svůj život rozhoupat, dokáži si jen ve světlých chvilkách pročítat skripta do ekonomie. Až samotné známky mě přesvědčí, jak mizerné mé pokusy o naučení byly. Kdybych místo občasného nahlížení do učebních materiálů neposlouchala hudbu, neseděla s hlavou v dlaních a neutápěla se v minulosti, kterou stejně nezměním a celkově nedělala nic, co by mi přidělávalo další šrámy na duši, určitě bych nyní svědomitě směla prohlásit, že jsem obstála. Že jsem úspěšně složila první zkoušku. Ha ha. Ani v mých snech bych ji nedokázala udělat...
Soustředit se na něco je těžší, než se zdá. A tento základní problém se těžce odstraňuje, obzvláště, když máte stále nějaké podněty, kvůli kterým nejste schopni se něčemu naplno věnovat.
 
 

Reklama